Kdy je dobré vycházet ze své komfortní zóny a kdy zase je dobré jen přijmout sebe takové, jací jsme.
Nedávno jsem měla úžasnou klientku. V rámci sezení jsme narazili na to, že jí často okolí tlačí do toho, aby byla „nějaká“ – taková, jakou si ji přeje její okolí. Znám to ze svého života. Když jsem byla malá, tak mi často učitelé říkali, že jsem nemluvná, mluvím potichu anebo, že jsem moc citlivá. A tak se s vámi chci odělit o dvě možné cesty, které se zde nabízí… Cesta překonávání limitů a cesta sebepřijetí.
Jedna z možných cest je překonávat své limity
Jedna z cest, kterou jsem šla i já, je pracovat na tom, jak se rozmluvit, jak překonávala své limity a komfortní zónu. Učit se mluvit, být vidět. Zvládat náročné situace. Jenže. Jenže tím jsem se snažila „napastovat“ do krabičky, kterou mi připravil někdo jiný. A to stojí mnoho energie a úsilí. Jdete proti své přirozenosti. Dnes nelituji ani těchto lekcí a jsem za ně vděčná. Ale vím, že existuje příjemnější a přímější cesta, o kterou bych se s vámi tady chtěla podělit. A také tu, kterou si ve své hluboké moudrosti zvolila i moje klientka.
Ocenění sebe sama jak základ všeho
Nejprve je totiž dobré / potřebné přijmout sebe sama. Takové, jací jsme. Být s v souladu sama se sebou. Nebojovat s tím – ať je to cokoli. Vnímat, že je to v pořádku. Vnímat, že MY jsme v POŘÁDKU. I tichý a mlčenlivý. Stydlivý nebo citlivý. Možná jsou to kvality, které tolik nezapadají do dnešního světa, ale možná jsou někdy i to potřebnější. A nakonec, není důležité, zda je umí ocenit někdo jiný, ale zda je umíme ocenit my sami.
Z mé zkušenosti, pokud to totiž neuděláme, nepřijmeme i ty části sebe sama, které se možná nelíbí okolí, možná se nelíbí někdy ani nám, tak budeme pořád ve válce. Ve válce sami se sebou. A to je obrovsky vyčerpávající. Budeme případné akční kroky dělat pod tlakem, nikoli v radosti a lehkosti. Budeme vycházet z bodu, kdy si budeme myslet, že my sami nejsme v pořádku. A budeme věřit, že “až“ budeme takoví (více upovídaní, méně citlivý apod) – prostě jaké nás chce společnosti, rodiče…, tak pak budeme spokojení, šťastní… Jenže nic z toho nám spokojenost ani štěstí nepřinese. Ne pokud štěstí nebo vnitřní pohodu hledáme tam venku, u někoho jiného. Budeme se jen stylizovat do někoho jiného, do někoho, kým nejsme.
Jak být víc autentičtí
Pokud ale nejprve přijmeme to, kým jsme, budeme v míru sami se sebou, až teprve potom začneme dělat kroky a zjišťovat, kam se skutečně potřebujeme či chceme posunout a co se toužíme naučit. Pak půjdeme cestou větší integrity a pravdivosti. Možná na té cestě zjistíme, že být slyšet nepotřebujeme. Anebo že někdy je to dobré a budeme se to chtít skutečně naučit. Jak z ticha promlouvat k světu. Ale nyní to vycházení ven bude již z jiné kvality. A celou dobu budeme vědět, že jsme v pořádku tak jak jsme. Pak skutečně můžeme experimentovat, co s námi ladí a co ne. Jelikož každý jsme jedinečný. A tedy i každý projev je jiný, a ne všem vyhovují stejné poučky z knih či rady odborníků. Pak můžeme skutečně vědět, co je pro nás dobré a co ne.
Jsem pevně přesvědčena, že pokud chceme být slyšet, je nutné promlouvat z hloubky sebe. Své autenticity a pravdivosti. Budeme vědět, že jsme v pořádku tišší i hluční, že k nám patří oba póly i vše mezi tím. A že každá kvalita si žádná jinou situaci a kontext. Ale budeme to my. Jen mnohem celistvější než dřív.